Pro první část názvu tohoto příspěvku jsme si vypůjčili pojem, který používal po roce 1919 předchůdce naší centrální banky, Bankovní úřad ministerstva financí, pro bankovky a mince platné od okamžiku vyhlášení samostatného československého státu v říjnu 1918 do vydání definitivních československých platidel v průběhu roku 1919. V tomto případě tím rozumíme bankovky a mince, platné bezprostředně před a po událostech 17. listopadu 1989, které znamenaly nejen převratné společenské změny, ale předznamenaly i změny v hotovostním peněžním oběhu. U příležitosti 25. výročí událostí následujících po 17. listopadu 1989, tzv. sametové revoluci, si připomeneme tehdejší platidla a bezprostředně následující změny v jejich oběhu.

Soustava mincí byla stabilizovaná, i když jednotlivé mince pocházely ze čtyř různých emisí 50. – 70. let, a byla proto technicky i výtvarně nejednotná. Pro dnešního, ale i tehdejšího uživatele mincí je nepochybně zajímavý fakt, že nejnižší platnou hodnotou byly hliníkové (jedno)haléře, poslední pozůstatek emise mincí, připravených pro nechvalně známou peněžní reformu v roce 1953 z důvodu utajení v Sovětském svazu, v mincovně v Leningradu. Ačkoliv haléř se v peněžním oběhu již mnoho let neuplatňoval a naposledy byl pro reálný oběh ražen v roce 1963, Státní banka československá musela udržovat jeho zásoby jednak pro hotovostní vyrovnání některých plateb (např. za dodávky elektřiny), jednak k naplnění rozšířeného názoru, že pokud se koruna dělí na sto haléřů, musí existovat i haléř.

Hliníkové pětihaléře a desetihaléře, mosazné dvacetihaléře a mědiniklové padesátihaléře ražené podle výtvarně jednotných návrhů Františka Davida byly mincemi zavedenými v 70. letech právě jako náhrada za původní mince emise 1953. Koruna z hliníkového bronzu ražená podle nadčasového návrhu budoucí autorky památníku dětských obětí války v Lidicích Marie Uchytilové-Kučové s ženou sázející lípu se stala přirozeným symbolem československé „socialistické“ měny, stejně jako koruna Otakara Španiela z roku 1922 byla symbolem československé „prvorepublikové“ měny a koruna Jarmily Truhlíkové-Spěvákové je symbolem současné české měny. Stejně jako haléř platila od svého zavedení až do roku 1993 s třemi různými státními znaky na lícní straně – malým z roku 1920, „socialistickým“ z roku 1960 i „federativním“ z roku 1990.

Mědiniklová dvoukoruna Josefa Nálepy nahradila v roce 1972 nepopulární tříkorunu existující jak v podobě státovky, tak i mince, která byla hojně zneužívána v Německé spolkové republice v mincovních automatech, neboť její parametry, rozpoznatelné v zařízeních tehdejší úrovně, byly téměř shodné s parametry západoněmecké marky. Nejvyšší nominální hodnotou ve formě mince byla od roku 1966 mědiniklová pětikoruna Jiřího Harcuby, postihovaného v 70. letech za politické postoje zákazy realizace pamětních mincí, která se udržela v oběhu po celou normalizaci díky tiché dohodě Státní banky československé a federálního ministerstva financí. Připravovala se také desetikorunová mince, která by obíhala vedle desetikorunové bankovky a časem ji z ekonomických důvodů (podstatně delší životnost při srovnatelné výrobní ceně) nahradila, ale k jejímu vydání došlo až v říjnu 1990 po změně názvu státu a státního znaku.

Lícní a rubové strany mincí obíhajících na konci roku 1989 (nominální hodnoty zavedené před rokem 1960 byly platné ve dvou vzorech, starší vzory však již byly v oběhu vzácné, jednak přirozenou obměnou za novější ročníky, jednak v důsledku utajené akce v polovině 60. let, při níž byli na vytřídění starších vzorů nasazeni do provozů poboček Státní banky československé i odborní referenti a vedoucí pracovníci).

Stav soustavy bankovek byl poněkud složitější, neboť právě v té době probíhala dlouho připravovaná obměna všech nominálních hodnot. Z bankovek 60. a 70. let byly ještě platné modrá dvacetikoruna vzoru 1970 s Janem Žižkou, červená padesátikoruna vzoru 1964 s rudoarmějcem a partyzánem, zelená stokoruna vzoru 1961 s hutníkem a zemědělskou dělnicí a pochopitelně hnědofialová pětisetkoruna vzoru 1973 s vojáky a lidovými bojovníky Slovenského národního povstání, která nebyla nikdy obměněna. Naopak už neplatila (ale byla stále vyměnitelná) hnědá desetikoruna s dvěma mičurinkami, stažená v polovině roku 1988.

Lícní strany bankovek starších emisí obíhajících na konci roku 1989.

Od roku 1985 byly uvedené vzory postupně obměňovány za novou soustavu jednotného výtvarného a technického řešení, známou podle tvůrce výtvarných návrhů jako „emise Albína Brunovského“. V letech 1985–1989 byly postupně vydány modrá tisícikoruna vzoru 1985 s Bedřichem Smetanou, hnědá desetikoruna vzoru 1986 s P.O.Hviezdoslavem, červená padesátikoruna vzoru 1987 s Ľudovítem Štúrem, modrá dvacetikoruna vzoru 1988 s J.A.Komenským a nakonec zelená stokoruna vzoru 1989 s Klementem Gottwaldem. Novou emisi měla završit hnědofialová pětisetkoruna s motivem Slovenského národního povstání, k jejímu dokončení a vydání však po společenských změnách už nedošlo.

Lícní strany bankovek nové emise obíhajících na konci roku 1989 a lícní a rubová strana nerealizovaného výtvarného návrhu na pětisetkorunu.

Emise Albína Brunovského byla nejen mimořádným výtvarným dílem tohoto vynikajícího slovenského umělce, ale i nejlepším příkladem dokonalého grafického zpracování uměleckých návrhů pro specifický bankovkový tisk, přestože na něj nemohl být použit v té době již potřebný papír s lokalizovaným vodoznakem a ochranným proužkem. Vedoucí litograf atelieru Státní tiskárny cenin Ladislav Škarban pracoval se svými kolegy postupy, které již v té době mohly být považovány za zastaralé a překonané, ale technikou ruční kresby na skleněných deskách se docílilo výsledku, který pravděpodobně nebude nikdy překonán. Současně byly využity i staré litografické stroje konstrukčního stáří kolem osmdesáti let. Jedná se o poslední vynikající použití těchto strojů, možná i ve světovém měřítku, jelikož jejich práce byla již tehdy nahrazována výpočetní technikou.

Kromě giloší na všech hodnotách jsou nejzajímavějším prvkem lipové snítky na lícní straně stokoruny provedené plochým reliéfem. K jeho přípravě byl použit gilošovací a reliéfovací stroj rakouského systému Nadherny model 1910, který byl zakoupen pro gilošovací oddělení Tiskárny státovek Bankovního úřadu ministerstva financí (záhy přeměněné na Tiskárnu bankovek Národní banky Československé) v roce 1924. Návštěvníci budovy ústředí České národní banky (Na Příkopě 28, Praha) mohou vidět tento stroj v předtrezoří Expozice. Mosazný válec se vzorem lipových snítek, které byly jeho poslední prací, je stále nasazen v jeho reliéfovacím agregátu.

Motiv lipových snítek z lícní strany stokoruny – zleva výtvarný návrh Albína Brunovského, liniová rozkresba Martina Srba pro rytinu, vyrytý motiv v mosazném válci gilošírky Nadherny a výsledná podoba plochého reliéfu na bankovce vytištěná tříbarvovým měditiskem v zelené barvě.

Emise Albína Brunovského ale nevzbudila a dodnes nebudí pozornost úrovní výtvarného řešení a technického provedení, jako svou ideovou náplní, tedy konkrétně námětem lícní strany stokoruny – tzv. prvního dělnického prezidenta Klementa Gottwalda (náměty ostatních hodnot nebyly snad nikdy nikým považovány za kontroverzní). K pochopení důvodů, proč byla ještě v roce 1989 vydána bankovka s portrétem jednoho z představitelů stalinské éry tehdejších socialistických a lidově-demokratických států, je však třeba se vrátit šestnáct let zpět, do počátků tzv. normalizace – tak dlouho totiž trvala příprava této emise od prvotního projektu do vydání stokoruny.

V roce 1973 vypracovala Státní banka československá projekt nové soustavy bankovek, který byl několikrát pozastaven a zase obnoven a několikrát se změnila jeho ideová náplň i technické řešení. Projekt pracoval s pěti variantami ideové náplně. Ve variantě „Organizátor socialistického státu a výstavba rozvinuté socialistické společnosti“ měl být portrét Klementa Gottwalda na všech nominálních hodnotách. Jen na nejvyšší hodnotě, tj. tisícikoruně, měl být Klement Gottwald u tří dalších variant: „Vítězný boj pracujícího lidu za sociální a národní osvobození“ (motivem dalších hodnot byli Ján Nálepka, Julius Fučík, Karol Šmidke, Antonín Zápotocký nebo Zdeněk Nejedlý a Slovenské národní povstání), „Revoluční hnutí české a slovenské dělnické třídy“ (dále Štefan Major nebo Ján Osoha, Ladislav Zápotocký nebo J.B.Pecka, Marek Čulen, Jiří Wolker nebo Stanislav Kostka Neumann a Slovenské národní povstání) a „Výstavba socialistické společnosti“ (kde ostatní hodnoty měly mít vyjádření průmyslu, zemědělství, vědy, zdravotnictví a boje za společný stát jen alegorickými postavami). S Klementem Gottwaldem nepočítala jen varianta „Pokrokové tradice v rozvoji vědy a umění“, kde měli být ztvárněni Janko Kráľ, Božena Němcová, Ľudovít Štúr nebo P.O.Hviezdoslav, J.E.Purkyně, Slovenské národní povstání a J.A.Komenský.

Zprvu měla nejblíže k realizaci první varianta s Klementem Gottwaldem na všech hodnotách, podporovaná zejména z technických důvodů, později pak varianta dělnických vůdců. Podle ústní tradice nakonec zabránil realizaci nedostatek vhodných slovenských představitelů a požadavek na ztvárnění Vladimíra Clementise, který byl však pro jiné s Klementem Gottwaldem naprosto „neslučitelný“. V každém případě byla realizace této soustavy pozastavena v roce 1973 z několika ideových i technických důvodů. K obnově příprav došlo až v roce 1976 s tím, že nová emise bude vydána v letech 1979–1986, i když se tak v důsledku dalšího přerušení do roku 1983 stalo až v letech 1985–1989. Ideová náplň připravovaná od roku 1976 počítala s Klementem Gottwaldem už jen na jedné hodnotě – stokoruně. Na ostatních dostali přednost P.O.Hviezdoslav, J.A.Komenský, Ľudovít Štúr, alegorie Slovenského národního povstání a Bedřich Smetana. Výraznou převahu tedy získaly osobnosti vědy a umění, což byl významný odklon od původně preferovaných námětů a vítězství rozumně uvažujících tvůrčích kolektivů připravujících soustavu bankovek ve federálním ministerstvu financí a Státní bance československé. Samotné návrhy pak byly pořízeny v neanonymní soutěži, na niž navazovaly užší soutěže a po smrti dvou ze tří autorů nejlepších návrhů pak v přímém zadání Albínu Brunovskému.

Nejblíže realizaci byly návrhy Albína Brunovského (nahoře vlevo), Zdeňka Brdlíka (nahoře vpravo) a Jaroslava Lukavského (dole vlevo). Dole vpravo je realizovaný upravený návrh Albína Brunovského.

Vydání bankovky s portrétem Klementa Gottwalda 1. října 1989, tedy v době, kdy už se režimy socialistických států hroutily, vyvolalo nesouhlas části veřejnosti. Někteří ji při příjmu peněz odmítali a žádali, aby jim byl vrácen stále platný starší vzor 1961 nebo skladba jiných nominálů. Jiní se rozhodli pro veřejné vystoupení – 25. října 1989 proti jejímu vydání protestovaly v horní části Václavského náměstí v Praze asi dvě stovky občanů. Menší část veřejnosti začala dokonce bankovku poškozovat, ačkoliv předložitelé poškozených exemplářů neriskovali jen jejich odebrání bez náhrady peněžní hodnoty, ale také zavedení vyšetřování Veřejné bezpečnosti, resp. vzhledem k motivu a způsobu poškození i Státní bezpečnosti, ke kterému skutečně na krátkou dobu došlo.

Poškozování peněz s politickým motivem nebylo ničím novým, i když množství takových případů bylo většinou nepřímo úměrné tuhosti režimu a míře represe. Z doby normalizace lze připomenout pětikorunové mince s rytecky odstraněným komunistickým symbolem, pětihrotou hvězdou nad hlavou českého lva ve státním znaku nebo stokorunové bankovky s černým otiskem pryžového razítka „Žádná raketa není mírová“. Tímto heslem vystupovala od roku 1983 Charta 77 a Nezávislé mírové sdružení ve spolupráci s několika zahraničními mírovými organizacemi proti rozmístění sovětských balistických raket středního doletu na území Československa.

Lícní strana pětikoruny vzoru 1966 s odstraněnou pětihrotou hvězdou nad hlavou lva v porovnání s nepoškozenou mincí a stokoruna vzoru 1961 s přetiskem „Žádná raketa není mírová“.

Poškozené stokoruny vzoru 1989 se před listopadovými událostmi vyskytovaly zejména s vypíchanýma a červeně zabarvenýma očima a hanlivými nápisy, během nich a po nich spíše s nápisy posměšnými a žertovnými. Státní orgány pochopitelně neměly zájem na přílišném rozšiřování souvisejících informací, a tak Státní banka československá poškozené exempláře v počtu kolem sta kusů v tichosti vyměnila.

Různé způsoby poškození stokoruny vzoru 1989 z doby před a po 17. listopadu 1989.

Naše veřejnost, hledající s oblibou na bankovkách různé jinotaje, našla způsob pobavení také na stokoruně vzoru 1989, a to hned po několika dnech jejího oběhu. Pomocí čtyř přehybů rovnoběžně s delší stranou je možné bankovku složit tak, že se portrét Klementa Gottwalda změní v bizarní příšerku, která by mohla úspěšně konkurovat i legendárnímu E. T. Mimozemšťanovi. V soudobém západoněmeckém tisku byl tento trik nazván „Schwejks Banknote“ a označen za „peněžní protest“.

Princip triku se stokorunou vzoru 1989.

Během listopadových událostí a krátce po nich pak vznikla celá řada upravených reprodukcí skutečných bankovek i napodobenin bankovek neexistujících. Vznikaly buď jako koláže reprodukcí bankovek, fotografií, novinových výstřižků a ruční kresby nebo jako kompletní ruční kresba. Takto vyrobené originály pak byly rozmnožovány převážně na jednobarevných elektrografických kopírkách („černobílých xeroxech“), někdy i v jiné barvě než černé, což umožňovaly tehdy již provozovaná zařízení s vyměnitelným barevníkem (plnobarevné kopírky byly v té době ještě ojedinělé). Vzácněji šlo o reprodukce vyrobené klasickými „mokrými“ tiskovými technikami, konkrétně tiskem z plochy. Rozmnoženiny distribuovali jejich tvůrci jako posměšné a žertovné předměty osobám v okruhu, který dovolovala tehdejší „analogová“ doba.

Upravené reprodukce padesátikoruny vzoru 1987 a stokoruny vzoru 1989 s kolážovanými portréty vysokých představitelů Komunistické strany Československa Miroslava Štěpána a Miloše Jakeše (některé ve vězeňském stejnokroji) vyrobené na jednobarevných kopírkách s vyměnitelným barevníkem a ručně nakreslená napodobenina smyšlené hodnoty „jedna jakeška“ ve výtvarné koncepci amerických bankovek. V textech zaujme zejména parafráze někdejší doložky o hodnotovém krytí bankovek zlatem a ostatními aktivy Státní banky československé „TOTO OBĚŽIVO JE PODLOŽENO SPOUSTOU KECŮ“.

Z pohledu centrální banky nebyla nebezpečnost těchto reprodukcí a napodobenin pro peněžní oběh vysoká, přesto však ojediněle byly zneužity. Pozornost orgánů činných v trestním řízení vzbudila zejména napodobenina padesátikoruny typu 248 s portrétem Miroslava Štěpána, kterou bylo 19. března 1990 zaplaceno v hotelu Radhošť ve Frenštátě pod Radhoštěm.

Další typy upravených reprodukcí platidel vznikly v době po ohlášení kandidatury Václava Havla na prezidenta od 10. prosince do jeho volby 29. prosince 1989. Nejznámější z nich jsou reprodukce evidované jako šest různých variant typu 245, které vyráběli a rozšiřovali členové Občanského fóra při Institutu pro další vzdělávání středních zdravotnických pracovníků v Brně. Jsou to jednostranné černobílé elektrografické kopie lícních nebo rubových stran československých bankovek z 20. až 40. let se jménem Václava Havla (některé i s jeho fotografií) a datem volby 29. prosince 1989. Na jednotné zadní straně je ručně psaná výzva ke zvolení Václava Havla prezidentem.

Některé varianty upravených reprodukcí starších československých bankovek vyrobené v rámci volební kampaně Václava Havla.

Tato skupina reprodukcí zneužita nebyla. Z dalších reprodukcí, vyrobených zřejmě v souvislosti s prezidentskou volební kampaní, byly předmětem vyšetřování reprodukce typu 244. Její lícní strana je reprodukcí lícní strany stokoruny tzv. londýnské emise A s fotografií Václava Havla na místě portrétu T.G.Masaryka. Rubová strana je reprodukcí stokoruny vzoru 1961. Jeden kus byl 8. ledna 1990 vrácen číšníkem zákazníkovi při platbě útraty v restauraci Pod kaštany v Liberci. Druhý kus byl udán neznámým pachatelem při nákupu benzínu 12. dubna 1990 v Robousích u Jičína.

Reprodukce dvou různých stokorun s portrétem Václava Havla.

Vraťme se však k pravým stokorunám vzoru 1989 s portrétem Klementa Gottwalda. Během sametové revoluce protesty proti jejich existenci a požadavky na stažení zesílily. Ministerstva financí, Státní banka československá a další státní orgány obdržely stovky dopisů s těmito požadavky. Přestože emise stokoruny nového vzoru (na rozdíl od předchozího) byla důležitá svou optimalizací pro strojové zpracování, byly tyto požadavky poměrně rychle vyslyšeny a tisk nové stokoruny byl 4. prosince 1989 zastaven.

Stokoruny s Klementem Gottwaldem pak platily do 31. prosince 1990. Od 1. ledna do 30. června 1991 byly vyměnitelné ve všech bankách, spořitelnách a poštách, od 1. července 1991 do 31. prosince 1991 jen v bankách a spořitelnách a od 1. ledna 1992 jen ve Státní bance československé, resp. od 1. ledna 1993 v České národní bance. Možnost jejich výměny skončila předčasně oddělením české měny od měny československé 8. února 1993. Současně s ukončením výroby stokoruny vzoru 1989 byly učiněny přípravy obnovení tisku předchozí stokoruny vzoru 1961, neboť bez nových dodávek tehdy nejpoužívanější hodnoty by se peněžní oběh dlouho neobešel. Protože již nebyla k dispozici dostatečná zásoba papíru s vodoznakem vzoru „hvězda v listu“, uskutečnil se tisk na papír s novějším vzorem vodoznaku „hvězda a list“. Proto byl další tisk označen jako druhé vydání, které bylo vydáno do oběhu 1. března 1990. Stokoruny vzoru 1961 platily pak až do česko-slovenské měnové rozluky, tedy do 7. února 1993, mimořádná výměna pak byla možná do 7. srpna 1993. Tato bankovka opatřená při měnové rozluce českým kolkem, který osvědčoval její platnost jen na území České republiky, pak platila až do 31. srpna 1993 a od 1. září 1993 do 31. května 1994 ji bylo možné vyměnit v České národní bance i bankách.

Ještě několik málo měsíců po listopadových událostech se předpokládalo, že bankovky nové emise, které byly v ten okamžik velmi mladé, v oběhu zůstanou a že bude stejným autorem vytvořena jen nová stokoruna. Státní banka československá přijímala „náměty pro přijatelná řešení stokorunové bankovky“. Na samotného Albína Brunovského se přímo obrátilo několik jednotlivců i skupin s dotazem, zda je ochoten připravit návrh nové stokoruny, přičemž nejčastěji zmiňovanou vhodnou osobností byl asi Karel IV. Autor potvrdil připravenost se novým návrhem zabývat, avšak ze Státní banky československé žádná taková objednávka nepřicházela. Velmi rychle bylo zřejmé, že se nezmění jen celková politická a kulturní orientace našeho státu, ale také jeho název a státní znak. Obíhající bankovky tak rychle zastaraly „morálně“, ale i technicky, neboť s rozvojem plnobarevných kopírek začaly být snadno padělatelné na těchto zařízeních, která začala být dostupná finančně i uvolněním přísné restrikce veškerých reprodukčních zařízení. Po zahájení ekonomické transformace pak byla zřejmá i nutnost doplnění nových nominálních hodnot.

Krátce po změnách názvu státu a státního znaku v roce 1990 rozhodla Státní banka československá o přípravě úplně nových emisí mincí i bankovek. Na mincích byla od roku 1991 provedena provizorní úprava odstraněním komunistických symbolů, úplně nové mince měly přijít do oběhu v roce 1993. Na bankovky byla v září 1990 vyhlášena soutěž na libreto (náměty lícních a rubových stran), v únoru 1991 soutěž na umělecké návrhy a první nová bankovka měla přijít do oběhu v roce 1992. Ani k jednomu však nedošlo, nové mince a bankovky vyšly až po zániku Československa jako platidla samostatné České republiky a Slovenské republiky. To už se však příliš vzdalujeme tématu platidel, s nimiž jsme (ne)platili v době převratu.

K připomenutí tehdejší situace v oběhu platidel nesmíme zapomenout na tzv. tuzexové poukázky či bony, oficiálně „odběrní poukazy podniku zahraničního obchodu Tuzex“, s nimiž se velká část naší veřejnosti setkávala celých 35 let až do léta 1992. Společně s bankovkami a mincemi volně směnitelných měn a několika dalšími platebními dokumenty (např. zahraničními cestovními šeky znějícími na konvertibilní měny i tuzemskými cestovními šeky znějícími na československé koruny, pokud byly směněny za konvertibilní měny) byly odběrní poukazy hlavním platebním prostředkem k nákupu zboží ve stále se rozšiřující maloobchodní síti prodejen Tuzex. Ty nejprve nabízely kvalitní československé exportní zboží (odtud Tuzex-tuzemský export), které vnitřní trh nenabízel vůbec nebo jen omezeně, postupně ale převážilo importní zboží z tzv. nesocialistických, ale i socialistických států.

Prodejny Tuzex byly původně určeny pro devizové cizozemce, kteří zde utráceli své valuty nebo bony vyměněné za valuty při návštěvě Československa, a devizové tuzemce, kteří získali devizové prostředky při dlouhodobých pracovních cestách jako mzdu nebo úspory stravného, jako honoráře, dary, dědictví, výživné apod., ale také za prodej valut či zlata Státní bance československé. Cestami sekundárními (od oprávněných držitelů bonů) či terciárními (od pověstných „veksláků“, kteří byli i přes hrozby vysokých trestů za závažné trestné činy vesměs režimem tolerováni) však bylo nakupování v Tuzexu postupně dostupné prakticky každému. Oficiální kurs tuzexové československé koruny (ve zkratce TKčs či TK) a československé koruny v zákonných penězích činil ve složitém systému kursů s devizovými prémiemi a přirážkami po většinu období existence Tuzexu 1:2, zatímco kurs na černém trhu se pohyboval kolem 1:5. Jiní než oprávnění držitelé získávali bony v rozmezí od 1:3 (od dobrých známých z řad oprávněných držitelů) do 1:7 (na černém trhu v dobách největší nejistoty). Kurs na černém trhu vytvářela poptávka, daná zájmem o jinak nedostupné zboží a jeho cena, kalkulovaná v Tuzexu jako jakási průměrná světová cena, což v závislosti na kursu nákupu bonů mohlo znamenat cenu nižší, než na vnitřním trhu.

Tuzexové poukázky jsou některými autory považovány za paralelní měnu, i když příznačnější je asi označení za paralelní platidla, neboť všechny obvyklé znaky měny „tuzexová koruna“ spíše neměla. Dobová legislativa i úřední praxe zdůrazňovaly zbožový charakter odběrních poukazů (např. text „…opravňuje jeho držitele uhradit kupní cenu zboží…“) a popíraly, že by šlo o peníze (např. text „…je neprodejný v ČSR/ČSSR…“). Podle jiných názorů šlo spíše o poukazy, podobné dnešním stravenkám či dárkovým poukazům některých prodejen, ačkoliv jejich postavení bylo v tehdejším ekonomickém systému velmi specifické a významné (jejich kurs byl v rozšířeném kursovním lístku Státní banky československé uveden vedle kursu československé koruny k zahraničním měnám). V každém případě je jim nutné přiznat paralelní oběh s československými bankovkami, státovkami a mincemi, i když legálně jen v omezeném okruhu tuzemských i cizozemských bank, státních podniků, obchodních společností a občanů.

Po společenských změnách v roce 1989, zejména postupným zlepšováním zásobování vnitřního trhu, rozšiřováním možností získání valut konvertibilních měn a možností svobodného cestování zájem o prodejny Tuzexu klesal a jeho poslání v nových podmínkách ztrácelo smysl. Prodej za „legendární“ odběrní poukazy byl ukončen 30. června 1992.

Odběrní poukazy Tuzex různých emisí a nominálních hodnot včetně kuriózní hodnoty 71,50 Kčs (někdejší protihodnota 10 amerických dolarů).

Jako určitou zajímavost, která se rovněž nepřímo váže k 17. listopadu 1989, je možné uvést i spekulativní prodeje pamětní mince. Dva dny před začátkem přelomových událostí 15. listopadu 1989 byla vydána pamětní stříbrná stokoruna k 50. výročí událostí 17. listopadu 1939. Mince byla ražena podle návrhu Jana Bradny v množství 67 000 kusů v běžné a 3 000 kusů ve špičkové kvalitě. Sběratelsky byla vždy běžná, její numismatická cena v běžné kvalitě obvykle převyšovala nominální hodnotu 100 Kčs jen o 10–20 %. V roce 1990 se v tehdy bouřlivě se rozvíjejících inzertních periodikách objevovaly inzeráty přibližného znění: „Prodám vzácnou pamětní minci vydanou k sametové revoluci za 7 000 Kčs“. Byl to již projev měnícího se ekonomického myšlení obyvatelstva nebo jen ojedinělý pokus podvodníků, kteří se najdou v každé době a v každém režimu?

Lícní a rubová strana pamětní stříbrné stokoruny k 50. výročí událostí 17. listopadu 1939.

Platidla v době převratu aneb čím jsme (ne)platili před čtvrtstoletím

Autor: Jaroslav Moravec - Česká národní banka

zdroj: http://www.cnb.cz/